Pétanque - historie hry

Hry s koulemi patří zřejmě (spolu s hodem oštěpem) k nejstarším sportům na světě. Okřídlené rčení „už staří Řekové …“ by tady znamenalo naprosté podcenění situace. Lidé (zvláště děti)  si zřejmě uměli hrát odedávna. Jejich hry sloužily hlavně k nabytí loveckých dovedností. Nakonec i mláďata zvířat si hrají podobně. V době kamenné bylo určitě důležité umět zasáhnout lovenou zvěř kamenem nebo oštěpem, proto pravděpodobně i Kopčem s Veverčákem (ze Štorchových Lovců mamutů) někdy před 25 tisíci lety soutěžili nejen v hodu kamenem do dálky, ale snažili se i zamířit tak, aby jejich hod skončil blízko vytčeného cíle.  Prvním archeologický nález je zhruba z roku 5000 př. n. l. z Egypta. V sarkofágu s mumií chlapce byl nalezen pár koulí a košonek,  jak uvádí André Ferniez ve své knize La pétanque. Šlo zřejmě o mladého šampióna nilských břehů, kterému neměla ani na věčnosti chybět jeho oblíbená zábava.  Obrázky hry s koulemi se objevují i v egyptských hrobkách z období kolem r. 2000 př. n. l.



Koule v dávných dobách nebyly sice dokonalé, ale jistě poskytovaly majitelům mnoho radosti.


Staří Řekové upřednostňovali zpočátku spíše silové hody těžkými koulemi do dálky, postupně se však už i zde objevují hody na cíl a přechází se ke koulím železným o stejné hmotnosti pro všechny soutěžící. V okamžiku, kdy je třeba hodit co nejblíže cíle, je potřeba síly nahrazována dovedností.


Také u Římanů je doložena hra s koulemi na cíl, jak ukazuje scéna na sarkofágu v muzeu Campona ve Florencii, kde dvě děti proměřují vzdálenosti koulí od cíle.  Římané při svých výbojích zřejmě přenesli hru v koule i do dalších částí Evropy, zvláště do Galie, jak nazývali část západní Evropy zahrnující oblasti dnešní Francie, severní Itálie, Belgie, Švýcarska, Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Hra získala oblibu hlavně v jižních částech dnešní Francie.
Středověk je obvykle definován jako období mezi pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky roku 1492. Z počátku tohoto období (takzvaného raného středověku, tj. do konce 11. století), které je charakterizováno šířením křesťanství, mnoho zpráv o hře v koule nemáme. Ve vrcholném středověku však byla v různých variantách rozšířena v mnoha částech Evropy. Často se stávala tak oblíbenou, že byla vrchností zakazována. Držela se však v mnohých klášterech, kde si mniši, chráněni zdmi, vybudovali první „bulodromy“.
Zvláště muže ve zbrani dokázala hra strhnout tak, že se jí věnovali více než výcviku.  Když se hlášení o takovém přístupu dostala k panovníkům, reagovali všichni podobně. Snažili se hru zakázat nebo nějak regulovat. První takový zákaz vydal Filip V. Francouzský zvaný Dlouhý z dynastie Kapetovců v r. 1319.
Zajímavější pro nás je však rozhodnutí, které vydal ve Francii Karel V. Moudrý v r. 1369. Bylo to v době stoleté války mezi Anglií a Francií (ta trvala ve skutečnosti 116 let, 1337-1453). Král se rozhodl hru zakázat, když mu jeho ministři hlásili, že odvádí jeho lučištníky a střelce z kuší od vojenského výcviku. Tento zákaz zvedl takovou bouři nevole, že král musel přehodnotit své rozhodnutí. Ukázal však, že je hoden svého přízviska Moudrý. Dlouho zvažoval pro a proti a poté, co vyslechl se stejnou pozorností obě strany, rozhodl se hru u svých vojáků tolerovat. Vše ale upravil přísnými předpisy, podobně, jako je dnes snaha regulovat herní automaty. Karel V. je pro nás navíc zajímavý i tím, že je synem Jana II. a Bony Lucemburské, sestry Karla IV. (Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna byli tedy jeho prarodiče z matčiny strany).
 Stoletá válka vznikla, když Francie neuznala nárok Eduarda III., syna anglického krále Eduarda II. a Isabely (dcery Filipa IV.), na francouzský trůn. Místo toho si šlechta zvolila za krále Filipa VI., synovce Fiipa IV. Sličného. Stoletá válka tak vypukla jako válka mezi Eduardem III. a Filipem VI. a tito dva králové proti sobě stáli v bitvě u Kresčaku v r. 1346, kde padl český král Jan Lucemburský bojující na francouzské straně. Bitvy se zúčastnil i Janův syn, budoucí český král Karel IV. Další zajímavostí je, že hra v koule strhla i anglické vojáky a anglický král  Eduard III. musel proti ní udělat obdobná opatření, jako francouzský Karel V. Tato exkurze do evropských dějin může vypadat nepřehledně, ale základní sdělení, že hra s koulemi dokáže strhnout lidi v každé době je dobře čitelné.
Hry v koule nalezly své ztvárnění i v umění. Obraz Petra Breueghela staršího  (1528-1569) nazvaný „Dětská hra“ ukazuje dvě dívky a jednoho chlapce při hře.




O tom, že hra v koule zaujala ještě o dalších sto let později lidi ve Flandrech, svědčí plátna D. Tenierse mladšího (1610-1690).
Teniersův obraz „Vesničané hrající koule" se nachází v petrohradské Ermitáži..



Záliba v koulích se projevila i za francouzské revoluce, jak ukazuje následující zpráva :
Neděle, 28. dubna 1792 (rok před popravou Ludvíka XVI. A Marie Antoinetty). Mladí z Lidového výboru šli na setkání s oddílem Národních gard, který měl v Arles potlačit povstání. Sešli se v klášteře v místnosti, kde byla skladována munice a sudy se střelným prachem. Aby si ukrátili čas, začali hrát v koule s kulemi do kanonů, aniž by pomysleli na nebezpečí. Ať již kvůli kuřákům, nebo díky jiskrám vzniklým nárazem koulí mezi sebou došlo k výbuchu. Je 38 mrtvých a velký počet raněných.

Tak hra v koule procházela staletími. Strhující je  fauvistický obraz „Hra v koule“ malíře Henri Matisse z r. 1908. Nachází se v petrohradské Ermitáži.




Pozvolna jsme se tak dostali do začátku minulého století. Dosud jsme stále mluvili obecně o hře v koule.  Takových her se vyvinulo několik. Nejrozšířenější byla hra lyonská a hra provensálská.  V těchto hrách je střelec obvykle v pohybu. Ve hře provensálské musí udělat před hodem tři kroky. Ve hře lyonské se může rozběhnout až k pevně určené čáře, úmysl střílet musí oznámit předem a koule nesmí dopadnout dále než 50 cm od koule vystřelované.  Přibližovač v provensálské hře stojí v okamžiku hodu na jedné noze, v lyonské může mít obě nohy na zemi.  Tyto hry vyžadují větší hřiště než pétanque a jsou atleticky náročnější. Právě tato náročnost vedla ke vzniku pétanque.
Podle pamětních cedulí umístěných ve městě La Ciotat blízko Marseille se zdá, že rok 1910 je rokem konání prvního turnaje pétanque.





Ukázalo se, že hra má budoucnost. André Ferniez v knize La pétanque popisuje, jak k tomu došlo (v jeho verzi proběhl objev hry i turnaj v r. 1910, jiné prameny uvádějí roky 1907–objev hry a 1910-první turnaj):
Šampioni z místa i okolí se obvykle scházeli na hřišti Péraud u hřbitova a tam měřili své síly v provensálské hře. Jules Le Noir, dávný šampion trpící chronickým revmatismem, byl jediný, komu bylo povoleno sledovat utkání vsedě na židli. Ostatním divákům to nebylo tolerováno kvůli nekonečným různicím způsobeným pomalostí, s jakou byly židle přemisťovány, když se nacházely v dráze koulí.
Jednou v neděli měl Jules Le Noir (na jehož vkus se zápas příliš vlekl) na dosah ruky prasátko a půl tuctu koulí, tak si zorganizoval malou partii jen sám pro sebe. Hodil prasátko dva nebo tři metry přímo před sebe, umístil první kouli, pak druhou, která skončila těsně vedle cíle. Když usoudil, že jeho bod je nepřekonatelný, vzal třetí kouli a bezchybným hodem vyrazil kouli druhou.
„Co to tu provádíš?“, ptal se ho Ernest Pitiot, který ho zvědavě pozoroval. „Vidíš, krátím si chvíli.“ „To vypadá zábavně… Hele, já tě vyzvu. Nakreslíme na zemi kruh, hodíme cíl tak na tři metry a hrajeme bez přešlápnutí z kruhu. Šlo by to?“ „No ano, u čerta! Můžeme to zkusit“.  Od chvíle, kdy se nemuselo umísťovat na jedné noze, zůstával Jules Le Noir pánem situace. Jeho zázračné zručnosti nevadil věk ani revmatismus.

O hře se vášnivě diskutovalo. Přilákala mnoho zvědavců, mezi kterými byl šampion, dlouhán, otec Audrey, který také chtěl (a to hned!) vyzkoušet novou kratochvíli.
„Nazítří“, vypráví Ernest Pitiot, „jsme začali znovu, stejně v následujících dnech. Staří hráči, kteří nás v hojném počtu pozorovali, hráli také, takže můj bratr zorganizoval turnaj na příští neděli. Napočítal osm družstev po dvou hráčích s první cenou 10 franků… Brzy se v nás zhlédli rybáři, navigátoři a nádražáci a začali nás napodobovat. V několika měsících získala hra Marseille a okolí.“ Pétanque se narodil.

Co znamená slovo pétanque?
V pitoreskním jazyce obyvatel Středomoří, kde nacházíme četné, více či méně pofrancouzštěné termíny provensálského dialektu, znamená výraz „pieds tanqués“ nohy spojené na zemi (na rozdíl od toho, co probíhá u provensálské hry). Ve svých začátcích se hra nazývala bez rozlišení „pieds tanqués“, „piedtanque“ nebo „pétanque“. Pokud se po několika letech prosadila třetí forma, je to z důvodů libozvučnosti a snadnosti. V češtině je pétanque podle autoritativní příručky českého jazyka buď nesklonné nebo jsou možné i tvary bez pétanquu, o pétanquu, s pétanquem. Dokonce existuje i české přídavné jméno pétanquový. Ke všem těmto tvarům je uvedena poznámka, že jsou často užívány i tvary s krátkým e (petanque, petanquový). Zajímavé je však, že v příručce je uvedena jako přípustná i česká varianta petank, i když se prý užívá jen zřídka. Zmíněna je i nekodifikovaná, tedy zřejmě zatím ne zcela přijatá, varianta petang. Je na vás, abyste si vybrali. Já jsem si zatím zvykl na nesklonné pétanque, ale uvědomuji si, jak by se se skloňovaným petank lépe pracovalo.
Miloš