Trocha teorie nikoho nezabije


Hrát pétanque proti dobrému a zkušenému soupeři je pro začátečníka někdy dost frustrující. Soupeř většinou umisťuje své koule neomylně ke košonku, zatímco s našimi koulemi si povrch hřiště dělá co chce. Není to jenom tím, že trénoval mnohem déle, ale hlavně tím, že před hodem přemýšlí. Všimněte si, že před přibližovacím hodem dobrý hráč projde (přečte si) terén, promyslí všechny možnosti, zašlápne si jedno místo a teprve potom se postaví do kruhu odhodu, aby se soustředil a v mysli si do ruky „přehrál“ směr, sílu a výšku hodu, který zvolil. A co dělá začátečník? To, co je nejsnazší. Postaví se do kruhu a sílu hodu zvolí podle vzdálenosti košonku. Jeho koule se pak dlouho kutálí po záludném terénu, většinou tam, kam nechtěl.

Jaké možnosti volby způsobu hodu tedy přibližovač má? Podle polohy košonku a již hozených koulí, vybere a upraví si na terénu vhodné místo, kam chce, aby koule dopadla (done). Ze vzdálenosti done od cíle, kde se má koule zastavit, při zvážení brzdných vlastností terénu a velikosti zpětné rotace, potom určí výšku hodu. Obrácený postup, tedy naučeným obloukem hodit kouli někam, odkud by se třeba mohla dokutálet ke košonku, je zásadně špatný. Místo, kde si zvolíme done, by mělo být rovné, pevné a bez překážek, které by mohly dráhu koule vychýlit. Teoreticky by dráha pohybu koule po zemi měla být co nejkratší a tedy umístění done co nejblíže cíli. V tom případě bychom ovšem museli házet velmi vysokým obloukem. To naráží na naše fyzické schopnosti vyhodit kouli tak vysoko a hlavně na možnost kontroly nad dráhou koule. Sebemenší odchylka od správného směru a velké síly, kterou potřebujeme pro vysoký hod, totiž zvyšuje pravděpodobnost, že nezasáhneme done nebo dokonce zasáhneme soupeře. Zvolíme proto kompromis a done si podle situace a kvality terénu umístíme sice co nejblíže cíle, ale vezmeme v úvahu svoji schopnost done vysokým hodem zasáhnout (viz obrázek na konci).

Přibližovači dnes většinou házejí ze sedu na patách. Nemyslím si, že očima blíže zemi se dá lépe číst terén (ten má být přečten již před hodem) nebo, že by byla počáteční výška koule nad terénem nějak důležitá. Je to proto, že hráč při odhodu ze sedu stojí jen na špičkách a jeho tělo musí být v dokonale vyvážené poloze. Kyvadlový pohyb paže při hodu musí vést tak, aby tělo příliš nevychýlil (jinak by hráč upadl) a tak zpětně neovlivnil pohyb paže. Hráč při hodu ze stoje, má tendenci odhazovat kouli celým tělem (přetočit trup nebo zhoupnout se na špičky) a tím snadno může změnit její správný směr. Pokud ale kontrolujeme polohu těla, je možné úspěšně zasahovat done a přibližovat i ve stoje.

Co to tedy znamená pro trénink přibližovačů? V první řadě je třeba se naučit při hodu udělit kouli co největší zpětnou rotaci přetočením zápěstí ze sbalené polohy ruky za tělem do jejího otevření při odhodu, aniž bychom ji „strhli“ ze správného směru. Stejně důležité je kontrolovat stabilní polohu těla a házet pouze kyvadlovým pohybem natažené paže v ramenním kloubu, tedy nepokrčovat ji při hodu v lokti. Po zvládnutí těchto základů nezbývá než trénovat a zase trénovat zasahování zvoleného done na různé vzdálenosti (od pěti do osmi metrů) obloukem, který je nám přirozený. Jakmile získáme dostatečnou jistotu, začneme pro každou vzdálenost done postupně zvětšovat výšku hodu, až na hranici svých možností. Na to všechno jsme zatím vůbec nepotřebovali košonek.

Teprve když zvládneme všechny možné způsoby zásahu done hozenou koulí, jsme připraveni přidat čtení kvality terénu a jeho brzdných vlastností při zpětné rotaci, kterou jsme schopni kouli udělit. Za tím účelem ovšem musíme sledovat a pamatovat si, jak daleko od done při různých způsobech hodu naše nebo soupeřova koule skončila. S touto znalostí bude snadné správně si zvolit done, určit výšku hodu a umístit kouli na místo, kde ji chceme mít. Ostatní je již věcí taktiky hry a zkušeností ze zápasů a turnajů.

Při vědomí několika pořekadel o radách, včetně té, že kdo umí umí a kdo neumí učí, jsem přesto tuto teorii sepsal, protože komu není rady ...


Obrázek lze kliknutím zvětšit


Jaroslav Mrkvička, 2. 2. 2013